na Blog.cz

Tento víkend nebyl vskutku ideální, vůbec ne. Byl plný slz, bolavých nohou, jídla a nákupní horečky. Vyčítám si to, jistě, ale ono když lítáte tři hodiny po Ikee, v nervu přiskřípnete tátovi ruku pod skříň a bolí vás v krku tak, že ho máte bílý snad i zvenku, to pak nepohrdnete studenou kolou a hot dogem za 10,-! Včera jsem byla s taťkou v Praze pro nábytek do pokoje. Všechno jsme si pěkně vyměřili a šli na jistotu. S výběrem jsem velmi spokojená. Koupila jsem si menší skříň s přídavnými díly a komodu. Jelikož byl taťka v dobrém rozpoložení (teda až do toho incidentu se skříní), nakoupil mi různé serepetičky jako přehozy, rámečky, ramínka a podobné blbosti. Do konce týdne bude pokoj připravený na nastěhování nábytku a pak juhů a budu si moct vybalit. Moc se těším.

Páteční ples byl super. Všem to samosebou moc slušelo, to se musí nechat, ale nebylo to nic extra zábavného. V tombole jsme vyhráli dohromady asi 20 cen, takže radost veliká (i když jsem se po jednom bonbonu z té vyhrané bonboniéry ráno pozvracela), vypila jsem tak dvě skleničky červeného a vodu. Měla jsem jet včera na plazmu, ale přesunula jsem to na příští pátek, bylo by mi na tom plese určitě slabo, a to jsem nechtěla. Po příjezdu domů jsme se s přítelem jak jinak než neskutečně pohádali a já, v zápalu rozrušení, hrábla po své denní dávce léků, které beru. Jenže jsem si spletla hromádky a spolykala jsem bezmála 4 tobolky svých antidepresiv. Když jsem se ráno probudila, bolelo mě naprosto všechno a když jsem si všimla, že na nočním stolku leží moje léky, málem jsem omdlela. Upřímně - nevěděla jsem, jestli mám na tom záchodě dřív sedět nebo u něj klečet. K příteli pro mě musel dojet táta, protože jsem nemohla nic. Doma jsme se stavili pro nějaké lehké jídlo pro můj žaludek a jen co jsem vstoupila do toho našeho "velko" Tesca, podlomila se mi kolena. Tlak jsem měla až někde ve sklepě a byla jsem ráda, že jsem to tak tak ustála.

Také jsem šla včera poprvé volit! No byl to pro mě zážitek, i když vlastně o nic nešlo (můj hlas stejně Karlovi nepomohl). O výsledku voleb nás informoval nějaký naštvaný pán v nábytku, který tam hlasitě vykřikoval, že to radši emigruje, než aby tu žil. Já jsem vždy byla otevřená novým věcem, tak uvidíme. Jelikož je ale Zeman strašně podobný mému dědovi, nevím, jestli se na něj budu moci dívat jinak než jako na svého dědu. (:D)

Jídelníček nebude, celý den jsem kromě banánů nic nejedla, až ten jeden hot dog odpoledne a pila jsem kolu na tlak a žaludek. Budu se muset ale rozloučit, toaleta volá.

Včera jsem měla krizový den. S přítelem jsme zůstali doma a tak nějak jsem předpokládala, že to bude fajn den. Místo toho jsem do večera brečela a proklínala fakt, že ho asi nikdy nebudu schopna opustit. Už jste někdy zažili ten pocit bezmoci, když někoho milujete ale víte, že není ten pravý? Nechci ho opustit, i když je takový, jaký je, ale jsem unavená a zničená, nic není jako dřív. Vlastně vůbec nic. Když už nad tím tak přemýšlím, nechápu, jak jsem mohla těch osmnáct let v téhle době přežít. Přijde mi to jako věčnost, co jsem byla malá a naivní až po dnešek, kdy jsem sice dospělá, ale jako bych nebyla. Žiji v představě, že se k sobě lidé mohou chovat slušně, že si mohou pomáhat ale každý den sleduji, jak moc se pletu.

Dnes mám mimořádně emoční náladu a den přísné diety, protože jdu zítra darovat plazmu. Večer mě čeká ples, ale nespěchám s přípravou, času dost. Místo toho si uvařím kotlík čaje a zkusím něco napsat. Psaní mi moc chybí. I když bych na něj měla čas, přijde mi, že nemám o čem psát. Jsem věčně unavená, bez viditelné příčiny. Doufám, že bude lépe. Co se týče jídelníčku ze včera, byla bych ze sebe jedině zklamaná. I když nemám problém vydržet to, včera jsem byla emočně na dně, takže si vlastně ani nepamatuji, co jsem si dala a jsem ráda, že to nevím.

Je hodně brzy ráno, ale jelikož jsem šla spát asi v devět, už nemůžu usnout. Vzbudila jsem se asi před hodinou, přítel byl také vzhůru, jak jsme si chvilku povídali a on teď zase blaženě spí a já nemůžu zabrat. Mám čas přemýšlet, co si nechám vymalovat na zdi svého nového pokoje. Abyste tomu rozuměli - již půl rok rekonstruujeme náš dům a můj pokoj je ten poslední, který chybí udělat. Ještě tam nemám ani podlahu (!). Bydlím sice s přítelem, ale domů se vracím často a ráda, takže se mi mé vlastní "doupě" hodí. O víkendu bych měla pomalu ale jistě vymalovat, takže vyvstává otázka - jak? Hodně vážnš přemýšlím o starorůžové. Vlastně jsem se už rozhodla, tu barvu miluji.

Jelikož jsem nemocná a byla jsem dnes doma, měla jsem čas hlídat si jídelníček.

Až se vrátí přítel z autoškoly, asi ho vytáhnu na nějakou vycházku,

alespoň nějaký pohyb potřebuji. Skočím si koupit malé lahve místo činek

a večer nebo zítra si dám cvičení s Jillian. A zítra šupky na pilates!

Tak abych přítele donutila jít se projít, musela jsem ho vzít na pivo.

Dala jsem si jen vodu, takže jsem spokojená.

Jak šťastný tento rok byl, tak zle skončil. V polovině roku jsem se rozešla se svým přítelem, se kterým jsem chodila rok. Bylo to bolestivé, ale já nebyla připravená na dlouhodobý vztah. Do konce roku jsem stihla vystřídat několik krátkodobých milenců, než jsem pochopila, že to není nic pro mě. Na konci téhož roku jsem se seznámila se svým současným přítelem.

V roce 2011 jsem se potýkala s PPP. Musela jsem být hospitalizována a od té doby jsem také začala docházet na psychiatrii. Zjištění, že je semnou něco v nepořádku, mi oči bohužel neotevřelo. Začalo období nezřízeného pití, kouření, nezdravého jídla a sexu. Všechno ostatní šlo k šípku. Žila jsem, jak se mi chtělo a nelituji toho. Zkusila jsem si to, nelíbilo se mi to. Rok 2011 jsem završila střídmou oslavou Silvestra u svých příbuzných.

S mnoha předsevzetími jsem se po hlavě vrhla do roku 2012. Život byl fajn, s panem D. vše klapalo, než přišel osudový březen a mé první emoční zhroucení. Když odjel pan D. na dovolenou, kontaktovala mě jedna slečna s tím, že se můj přítel schází i s ní. Tři dny jsem nebyla k použití, omdlívala jsem, zvracela. Zařekla se, že mu to nikdy neodpustím. Kdybych tehdy věděla, kolikrát mu ještě budu muset odpustit.

Po měsíci jsme se rozešli, vše pro něj bylo důležitější. Na diety jsem neměla ani pomyšlení, nezřízeně jsem se přejídala. Byla jsem na tom zle, nechodila mezi lidi, chtěla jsem být sama. O prázdninách roku 2012 jsem se seznámila s velice váženým kytaristou, který porotcoval soutěž, kterou jsem uváděla. Několikrát jsme si vyšli ale nešlo to. Nebyla jsem připravená k někomu něco cítit. V té době se moje hranice milenců přehoupla kamsi nad desítku. Hlouběji o prázdninách jsem při jedné výjimečné zacházce do baru potkala kamaráda ze základky, do kterého jsem byla od malička zamilovaná. Jen tak jsme seděli a povídali si a nakonec skončili u mě v bytě. Až když mě ráno probudil polibkem na tvář a odešel, došlo mi, že to opravdu nechci!

Na konci srpna jsem odjela se sestrou do Francie. Musela jsem si odpočinout, načerpat inspiraci, novou energii. Povedlo se dokonale, už se těším, až tam zase vyrazím. První měsíce školy přinesly další zvraty v mém milostném životě. Vrátila jsem se k panu D. Opět. Zjistila jsem, že bez něj nedokážu být. Zatím ne. Od října spolu bydlíme, ale dokonalé to není. Je velmi cholerický. Vzdala jsem se kvůli němu všeho - svých zájmů, přátel. Od konce roku 2012 jsem na antidepresivech. Ale miluji ho, i když mě tolik ničí. Rok 2012 jsem strávila s panem D. a našimi přáteli.

Přestávám se ohlížet na ostatní. Budu si žít podle sebe. Začala jsem darovat plazmu a krev, více čtu, pomalu ale jistě se připravuji na maturitu. Začínám cvičit, měním jídelníček. Chci se opět cítit skvěle! Nacházím nové kamarádky, zase vyrážím mezi lidi. Tento rok musí být lepší, než ty dva předtím. Dokonce zaznamenávám první úspěchy ve psaní, všimla si mě moje dokonalá učitelka na češtinu a přihlašuje mě do všech soutěží, co najde. Také jsem postoupila do okresu olympiády v češtině a do kraje ve psaní všemi deseti. Ať je tento rok lepší!!

Tímto heslem se řídím již od mládí. Vždy, když mi něco nešlo, když jsem začala štvát sebe a své okolí, pokusila jsem se změnit. Vede se to dobře, když máte, proč to dělat. A v poslední době nastalo zase období plné změn, které musím a také chci udělat. Tou nejzásadnější je rozhodně fakt, že musím začít cvičit. Strašně dlouho jsem nechala své tělo lenivět a ono mi to vrací neustálou bolestí zad. Proto jsem si zaplnila diář různými cvičeními, od zumby přes pilates až k posilovně a budu teď usilovně pracovat na své postavě. Včera jsem byla na své první lekci zumby a nemůžu si to vynachválit! Dříve jsem tancovala, takže jsem upotřebila to, co si z tanečáku pamatuji, bylo to super!

Dalším mezníkem je úprava jídelníčku. Jsem totiž posledních pár měsíců příznivec hlavně nočního přejídání a to mi prostě nedělá dobře. Navíc jsem zjistila, že jsem o tři kila těžší než můj přítel (ale upřímně, on má podváhu jak něco), takže se pokusím upravit svůj lifestyle trošku jiným směrem. Tentokrát to ale zkusím bez hladovění, jak tomu bylo dosud, protože to nikam nevedlo, jen k tomu, že mi bylo špatně a nemohla jsem spát.

Další změny? Přibudou! Pořád je co měnit. Třeba bych se ráda naučila konečně pořádně vařit, nechala si do pokoje namalovat obrovskou Eiffelovku, změnit vizáž, konečně změnit styl svého psaní a tak dále a tak dále. Je toho hodně. Změn není nikdy dost, to si pamatujte. A já věřím, že pevná vůle je víc, než se může zdát. Je to pohon, který nás posouvá dál. Každá změna k lepšímu je krok k tomu, jak se stát dokonalou. Zapracujme na tom společně!